Možná chodíte do práce kolem starého omšelého domu, který už pár let chátrá. Říkáte si, že by bylo lepší srovnat ho se zemí a postavit něco modernějšího? Jenže co když se za tím unaveným zevnějškem domu skrývá cenná architektura a příběhy, které spoluvytvářely historii a duši města? Leckdy stačí poměrně málo a z umolousané popelky je rázem princezna, která je navíc k planetě mnohem laskavější než novostavba. Proč?
Stará je zelená
Možná to zní překvapivě, ale „nejzelenější“ dům je ten, který už stojí. Výstavba nové budovy totiž zanechává obrovskou ekologickou stopu ještě dřív, než vůbec položíte první cihlu. Představte si, že každý nový rodinný dům má už předem „ekologický dluh“ v podobě 160 až 185 tun emisí CO₂. To je zhruba tolik, jako kdybyste autem několikrát dokola objeli svět. A co teprve, když se staví městský dům s 15 byty!
Největší část emisí CO₂ se totiž vyprodukuje při výrobě stavebních materiálů a během stavby samé. Jde přibližně o 70 až 80 % veškeré uhlíkové stopy budovy za celou dobu její životnosti. Podle studie organizace National Trust for Historic Preservation může rekonstrukce ušetřit až tři čtvrtiny těchto emisí. Podobně i evropský projekt INDICATE potvrdil, že rekonstrukcí lze snížit emise CO₂ přibližně o dvě třetiny oproti nové výstavbě.
Při rekonstrukci totiž využíváme stavební materiály, které mají svůj „emisní účet“ už dávno splacený. Princip je stejný jako při jakékoli jiné recyklaci – jen zkrátka místo plastové lahve od mléka recyklujete celý dům. Vrátíte tak život materiálům, které by jinak skončily jako nepotřebný odpad.
Každá tuna oceli, cihel nebo betonu, kterou znovu využijeme, znamená snížení těžby rud, písku, štěrku a dalších surovin. Například při výrobě jednoho kubíku běžného betonu vzniká podle environmentálních deklarací přibližně 550 kilogramů CO₂, u pálených cihel přibližně 320 kilogramů. V případě materiálů náročnějších na výrobu, jako jsou třeba hliníkové konstrukce, je zátěž ještě vyšší.
Někdo může namítnout, že starší domy často spotřebují víc energie. Pokud se však dobře zateplí, mají vyměněná okna a modernizované vytápění, mohou být nakonec energeticky úspornější než zcela nové stavby v nejvyšší energetické třídě.
Z pohledu cirkulární ekonomiky je navíc rekonstrukce ideální variantou. Využíváme maximum toho, co již máme, a minimalizujeme potřebu výroby nových materiálů.
Poklady ukryté ve zdech
Budovy z první republiky, nebo dokonce starší jsou většinou postavené z kvalitních materiálů s delší životností, než má většina těch dnešních. Hustě pálené cihly nebo tvrdé masivní dřevo, jaké se dříve používalo, dnes seženete jen obtížně nebo si pořádně připlatíte.
Citlivá rekonstrukce také často připomíná dobrodružnou výpravu do minulosti. Odhaluje zapomenuté štukové výzdoby, staré nápisy, původní malby schované pod vrstvami omítek, historické dveře nebo vitráže.
Zachováním původních materiálů a historických prvků nejenže chráníte přírodu před další těžbou, ale hlavně si necháváte kus řemeslné kvality, který vám bude dobře sloužit ještě dlouhé desítky let.
Zbytečně nezaplňovat skládky
Když buldozer zahájí demolici domu, vzniknou hory nepotřebné suti. Stavebnictví je celosvětově jedním z největších producentů odpadu vůbec. Podle dat Eurostatu tvoří stavební suť v Evropě až třetinu všeho odpadu, který se ročně vyprodukuje. A drtivá většina tohoto odpadu pochází právě z demolice starších budov. Například zbourání domu o rozloze přibližně 4500 m² může vytvořit téměř 4000 tun stavebního odpadu, což odpovídá přibližně 400 plně naloženým korbám nákladních aut.
A kam s tím vším? Odpověď znáte: něco se recykluje, ale velká část jde na skládku. Při rekonstrukci je situace úplně jiná. Odpadu vzniká mnohem méně a většinou se vyhazují jen materiály, které už opravdu dosloužily. To znamená nižší náklady na odvoz, a hlavně menší škody pro životní prostředí. Jako byste namísto vyhození starého kabátu jen vyměnili pár knoflíků. Věci zůstávají v oběhu, místo aby se zbytečně vyhazovaly.
Domy s duší a příběhem
Staré městské domy jsou nenahraditelnou součástí kulturního dědictví. Jsou svědectvím dobového života, řemeslné zručnosti našich předků a často určují ráz měst a čtvrtí. Každý historický dům nese unikátní příběh, který by demolicí nenávratně zmizel.
Štuková výzdoba s ručně tvarovanými ornamenty, kvalitní dřevěné trámy či parkety, vitráže, historické dveře s originálním kováním, kamenné portály nebo originální dlažba. To vše udává atmosféru a duši místa, kterou moderní novostavba nikdy nenapodobí.
Takové domy tvoří srdce každého města. Stávají se přirozeným prostorem pro setkávání, domovem nejen lidí, ale i kaváren, galerií a malých obchůdků. Jsou to místa, kde se rádi zdržujeme a která se nám natrvalo vryjí do paměti. Když se starý dům zboří, zmizí s ním kus historie města.
Staré domy jako moudrá investice
Je to podobné jako u starožitností. Váza, hodinky, obraz nebo třeba automobilový veterán prokázaly svou hodnotu v čase. Hýčkáme si je pro jejich neopakovatelné provedení, patinu a nostalgii dávných dob. Oceňujeme jejich originalitu, a hlavně kvalitní řemeslné provedení a dnes už mnohdy unikátní materiály, což nová výstavba může postrádat.
Investice do historické budovy může být proto výhodnější než koupě bytu v novostavbě, jak uvádí i studie americké organizace National Trust for Historic Preservation. U starších domů totiž roky prověřily jejich odolnost, a tak jako například luxusní automobilový veterán získávají časem na ceně. Obvykle totiž na rozdíl od typizovaných nových staveb utvářejí genia loci místa, kde stojí, jsou to autentičtí svědkové historie města či čtvrti.
Architektura je „neobnovitelný zdroj“
Co nás vlastně tolik přitahuje ke starým budovám? Teplé přírodní materiály, dotek oprýskaných cihel, hladký chlad mramoru, nebo snad příběhy lidí, kteří v nich kdysi žili a pracovali? Možná nás jednoduše fascinuje, že jsou jiné než dnešní stavby.
Historické budovy okouzlují bohatstvím stylů, zaujmou nepravidelnými prostory a jemnými stopami po tom, k čemu dříve sloužily. Takové prostředí přirozeně vybízí k zamyšlení a podněcuje rozhovory, vzbuzuje pocit domova, bezpečí a trvanlivosti.
Čím starší dům, tím pestřejší je jeho příběh. Když tyto budovy chráníme, nechráníme jen cihly a trámy, uchováváme duši našich měst, kontinuitu civilizace. Jak zdůrazňuje Národní památkový ústav i UNESCO ve své doporučující zprávě o ochraně historické městské krajiny, každá kulturní památka je nenahraditelným pokladem, živým svědkem historie a klíčem k pochopení naší vlastní identity.
Ale nemusíme mluvit o výjimeční stavbě. I obyčejný poctivý starý dům má své estetické hodnoty, které nestárnou, ale naopak postupem času zrají jako dobré víno. Jsou trvalou inspirací a zdrojem hrdosti těch, kteří kolem nich každý den procházejí.
Rekonstruovat je proto chytré, praktické, a hlavně odpovědné rozhodnutí. Vrací život budovám, které si to zaslouží, a chrání jako přírodu a životní prostředí, tak i estetiku i autentický charakter města.